Naše škola  se dlouhodobě věnuje podpoře a rozvíjení tzv. čtenářské gramotnosti. Velmi stručně řečeno jde o metodické přístupy, při kterých žáci pracují s psaným textem – dokáží ho nejen přečíst, ale porozumět mu, najít nosnou myšlenku, vyvodit důležité informace, pracovat s ním atd. Celý systém je postaven na principech RWCT – kritického myšlení (Do češtiny by ale bylo vhodnější překládat slovo „kritické“ spíše jako „vnímavé, dumavé, usuzující, plné“). S texty se na naší škole pracuje nejen v jazykových předmětech. Součástí výuky českého jazyka jsou, kromě tradiční mluvnice, literatury a slohu, také tzv. čtenářské dílny, při kterých cíleně pracujeme se čtenářstvím jako takovým. Několik let se zapojujeme do programů a projektů, které čtenářství jakkoliv podporují. K našim letošním úspěchům patří například 14. místo v online soutěži Souboj čtenářů, kde soutěžící třídy odpovídají na otázky k předem zadaným knižním titulům. Umístění nás letos moc těší, neboť do soutěže vstoupilo dalších 119 škol. Tradičně spolupracujeme s libereckou knihovnou na projektu Čteme nevidomým. Jeden z našich třeťáků díky tomu získal audioroli v knize Dům doktora Fišera. Největším letošním počinem bylo zapojení naší školy do projektu Síťování škol. Díky němu vzniklo na naší škole Centrum čtenářské gramotnosti. Projekt si nás vlastně našel sám. Na základě mých příspěvků do Kritických listů a do sborníku Výzkumného ústavu pro jazyk český jsem byla oslovena s nabídkou lektorovat čtenářské dílny pro pedagogy v Pardubicích, pak následovalo několik emailů a pak nabídka na vytvoření centra. Díky němu se od září scházíme s kolegyněmi z okolních škol a učíme je, spolu s mou kolegyní Anetou Tvrzníkovou, aplikovat metody, které rozvíjí čtenářství i funkční gramotnost. Nejde o jednostrannou záležitost. Všechny účastnící se paní učitelky jsou skvělé a zkušenosti si předáváme navzájem. Velkým bonusem projektu Síťování škol byla letošní pracovní stáž do Estonska. Estonsko patří k zemím, které se, po pádu železné opony, dostaly na přední příčky v hodnocení čtenářské gramotnosti. K tradičnímu Finsku sem patří také např. Rusko či Singapur. V Estonsku jsem měla možnost náslechů výukových hodin na státní estonské škole Tallinna Südalinna Kool a na soukromé, ruskojazyčné škole. Zajímalo mě, v čem tkví tajemství úspěchu, v čem je estonská výuka tak moc jiná. Rozdíly byly, ale spíš mimo výuku. Vybavením, přístupem učitelů i metodicky jsme na tom srovnatelně, ne-li líp. Povinná školní docházka v Estonsku začíná pro děti až v sedmi letech. Do třetí třídy jsou hodnoceny pouze slovně. Velký důraz je kladen na propojení se životem. Učitelé nejsou omezováni hromadou zákazů, a tak žáci mohou např. v dílnách pracovat s elektrickými zařízeními na obrábění dřeva, dívky mohou šít na šicích strojích atp. Mnoho hodin je vymezených pro výuku cizího jazyka – na ruskojazyčné škole osm hodin angličtiny týdně. Žáci se většinou učí v menších skupinách 7 – 12 žáků a je běžné, že např. při výuce angličtiny jsou pro takovou skupinu vyhrazeny tři paní učitelky. Na školách pracují sociální pracovníci, školní psycholog. Pan ředitel je pouze manažerem řídícím školu, má k ruce 2 zástupce. Největším rozdílem je ale samotné nastavení společnosti. Ačkoliv učitelé zde mají stejnou „prestiž“ jako v České republice, žáci a rodiče jsou na celém průběhu vzdělávání více zainteresováni. Jednoduše zde platí, že do školy se žák připravovat musí, je to prostě povinnost jako každá jiná. Nikdo zřejmě neřeší, zda nejsou děti přetěžovány, ostatně, do školy zde v průměru chodí o 4 – 6 hodin týdně více než u nás. Také učivo je rozloženo jinak, důraz je kladen opravdu na základy, kdo chce víc, dostane přidáno. A děti si zde přidávají, úplně samy od sebe. V českém školství zatím velký sen.

Mgr. Hana Prchlíková